Náměty a inspirace > Příklady inspirativní praxe > Středisko volného času se srdcem na dlani

Středisko volného času se srdcem na dlani

Středisko volného času vytváří každému účastníkovi a jeho rodině rovné příležitosti k zájmovému vzdělávání bez ohledu na jeho pohlaví, věk, etnickou příslušnost, kulturu, rodný jazyk, náboženství, rodinné zázemí, ekonomický status nebo speciální vzdělávací potřeby.

Příklad inspirativní praxe popisuje osvědčené postupy, které vedou k začlenění dětí ze sociálně znevýhodněného prostředí do komunity svých vrstevníků. Schrödingerův institut Varnsdorf – středisko volného času pro Šluknovský výběžek reaguje na poptávku regionu, má střediska ve 12 obcích Šluknovského výběžku, působí na více než 40 místech. Realizuje volnočasové a zájmové aktivity pro široké věkové spektrum účastníků – děti, dospělé i seniory. Jednou z priorit je podpora dětí z nepodnětného rodinného prostředí.

V textu jsou akcentovány aktivity a postupy využívané Schrödingerovým institutem, podporující a respektující přístup pedagogů ke každému účastníkovi zájmového vzdělávání a zejména konkrétní dopady takového přístupu.

Schrödingerův institut zřizuje Biskupství litoměřické.

Příklad inspirativní praxe (PIP) popisuje, jak středisko volného času dokázalo kromě poskytované bohaté zájmové činnosti reagovat na jeden z palčivých problémů regionu. Příkladným způsobem dokázalo jít přímo za dětmi a nabízet jim aktivity pro účelné využití volného času. Celý kolektiv střediska ale šel ještě dál. Po zjištění, že některým dětem zejména ze sociálně znevýhodněného prostředí v zapojení brání řada překážek, poskytuje účastníkům podporu, která zapojení do aktivit umožní. Tím středisko cíleně a systematicky vytváří podmínky pro rovný přístup ke vzdělávání s maximální vstřícností ke všem uchazečům. Zájmové útvary nejsou cílem, ale prostředkem k dosažení cílů. Maximální dostupnost zájmové činnosti je zajištěna také bezplatností většiny aktivit pro děti z prvního stupně základních škol a pro děti předškolního věku.

Jedna z klíčových aktivit SI, Kočičí akademie, má výrazný přesah z volnočasových aktivit do oblasti sociální. Je zaměřena na děti z prostředí, které je pro jejich zdárnou přípravu na školní vyučování nepodnětné nebo přímo odrazující. Nejsou to jen děti z rodin negramotných rodičů nebo rodičů nepodporujících další vzdělávání dětí, ale i děti rodičů samoživitelů nebo podnikatelů, kterým pracovní vytíženost a nedostatek času neumožňuje věnovat svým dětem a jejich přípravě do školy náležitý čas a pozornost, nebo děti rodičů s odlišným mateřským jazykem (Romů, Asiatů). Myšlence Kočičí akademie předcházela osobní zkušenost ředitelky SI z roku 2011, kdy v rámci sociálních nepokojů na Šluknovsku navštěvovala romské rodiny, aby v souvislosti se svojí tehdejší prací novinářky mapovala, jak tito lidé na Šluknovsku žijí. Šokovala ji sociální a hmotná nouze zejména těch Romů, kteří byli ubytováni v městských ubytovnách ve Varnsdorfu a v celé řadě domů soukromých majitelů, tzv. podnikatelů s chudobou. Celé mnohopočetné rodiny, někdy i deset, dvanáct lidí, se často tísnily v jedné místnosti. Zcela chyběl jakýkoli prostor pro děti a pro jejich školní přípravu, např. v jedné rodině si děti psaly úkoly na schodišti nebo na krabici od televize.

Pracovníci SI při práci ve volnočasových aktivitách brzy zjistili, že děti zažívají největší trápení a stresové situace ve svých rodinách a ve školních kolektivech. Některé děti se potýkají s potížemi ve škole, nenosí domácí úkoly, protože doma nemají klidné místo na učení, nejsou k němu vedeny. Kvůli nedostatečné domácí přípravě se dětem zhoršuje prospěch. Za nesplněné úkoly dostávají ve škole poznámky, špatné známky. Negativní hodnocení následně vede k negativním postojům dětí k učení, k učitelům, ke škole. Po zjištění, že tento problém se týká většího počtu dětí, než je na první pohled zřejmé, vyvstala otázka, zda jsou v rámci střediska možnosti, jak těmto dětem pomoci a zvyšovat šance na jejich školní úspěšnost.

Vznikla tak myšlenka „když nemohou děti za námi, pojedeme my za nimi“. Jedním z cílů byla dostupnost zájmových aktivit dětem, které začlenění do zájmových útvarů nejvíce potřebovaly a v místě jejich bydliště tuto možnost neměly. Několikaletá praktická zkušenost pracovníků SI vedla k systematickému vytváření podmínek pro maximální zapojení dětí zejména ze sociálně znevýhodněného prostředí. V případě potřeby jim je poskytována cíleně zaměřená podpora a nabídka zapojení do dalších aktivit přispívajících k osobnostnímu rozvoji účastníků zájmového vzdělávání. Systematická je také práce pedagogů v oblasi prevence rizikového chování dětí – účastníků zájmového vzdělávání (viz příloha č. 7).

Na tuto otázku odpověděla ředitelka SI: Děti jsou nejčastěji oslovovány ve školním prostředí, kam se souhlasem ředitele školy distribuujeme naše informační materiály, v nichž vysvětlujeme, co nabízíme a jak se k nám děti mohou přihlásit. Velmi nám pomáhají i samotní učitelé a ředitelé škol, kteří znají své žáky a vědí, které děti pomoc Kočičí akademie potřebují, a pak jim docházku do akademie doporučují, případně osloví přímo rodiče dětí s doporučením, aby děti sami přihlásili. Informační materiály do Kočičí akademie rozdáváme i v ostatních kroužcích a v dalších akademiích a střediscích napříč Schrödingerovým institutem, informace dostávají rodiče i děti prostřednictvím Facebooku a webových stránek SI.

Zpočátku jsme veřejnost s Kočičí akademií seznamovali osobními kontakty. Zorganizovali jsme několik společných setkání s řediteli a výchovnými poradci škol ze Šluknovského výběžku. S jejich souhlasem jsme navštěvovali třídní schůzky a kontaktovali přímo rodiče, docházeli jsme do rodin problémových dětí, o kterých jsme se dozvěděli buď z doslechu, nebo jsme s nimi měli vlastní zkušenosti z kroužků. Připravili jsme sérii videí, reportáží a novinových článků v místních periodicích, které jsme zveřejňovali také na našem webu a na Facebooku. Přibližně po třech letech intenzivní práce se známost Kočičí akademie v populaci současných školáků a jejich zákonných zástupců rozrostla natolik, že již mnozí sami akademii a její pomoc vyhledávají.

SI nabízí dětem prostor a „dospělého kamaráda“, který na pravidelnou přípravu do školy dohlíží. Tomu ale předchází pečlivý výběr pracovníků. V současné době v Kočičí akademii pracuje gestorka a 18 tutorů (pedagogických pracovníků kmenových i externích), na každého z nich tak průměrně připadá 10 dětí. Vzdělání pedagogů je dáno zákonem č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Cílem dalšího vzdělávání je rozšiřovat jejich další pedagogické a didaktické kompetence. Zejména jak dětem vysvětlit probíranou látku, hledat a používat různé varianty výkladu učiva, ale zvládat také dovednosti výchovné, zejména umění pracovat s problémovým dítětem, zklidnit dítě nesoustředěné, povzbuzovat dítě demotivované, ale také umění pochválit i pokárat. V neposlední řadě je nutné umět děti zabavit mezi jednotlivými doučovacími bloky, proto se pedagogové vzdělávají i v oblasti zážitkové pedagogiky, výtvarných inspirací či stolních a společenských her. Další vzdělávání pedagogických pracovníků bylo v posledních dvou letech zaměřeno např. také na sociálně-emoční učení, základy koučovacího přístupu, efektivní řešení konfliktů, budování pozitivního klimatu.

Další významnou podmínkou je laskavý a empatický přístup k dětem. Schopnost pochválit, motivovat, uklidnit a povzbudit. Pedagogové Kočičí akademie často slýchají příběhy dětí z jejich rodin, ale i ze škol. Proto SI klade veliký důraz na profesní etiku (viz příloha č. 2), na schopnost pedagogů řešit konflikty mezi dětmi i mezi dítětem a dospělým. Z větší části tento úkol náleží gestorce a jen těm zkušeným pedagogům z Kočičí akademie, kteří mají u rodičů i učitelů žáků respekt a jejich důvěru.

Již první minuta po příchodu dítěte do Kočičí akademie je důležitá – přivítání. Děti mají velkou potřebu osobního kontaktu s tutorem. Chtějí se při vítání přitulit, obejmout, pohladit. Součástí vítacích rituálů je i neformální sdělování zážitků z vyučování – chlubí se svými úspěchy ve škole, vypracovanými testy, známkami, výtvory z výtvarné výchovy atd. Na každou tuto informaci tutoři se zájmem reagují, děti musí cítit, že o ně mají zájem.

Důležité je i materiální prostředí (viz příloha č. 10 - po kliknutí na odkaz se stáhne soubor .zip). Děti sedí společně u stolů, u každého stolu je jeden tutor, pouze v případě, že děti dokážou pracovat samostatně, mohou být u stolu samy. Tutor se věnuje několika dětem najednou, reaguje na jejich dotazy, snaží se je vhodným vedením přivést k samostatnému úsudku. Tutoři pomáhají dětem připravit se na vyučování, kontrolují přípravu školních pomůcek do tašky, teprve poté si může jít dítě hrát.

Často tutoři musí dětem učivo znovu vysvětlit. Využívají k tomu různé zábavné metody a formy. Někdy je vhodné pustit dětem didaktické filmy, vhodné naučné programy, cestopisy, filmy z historie. Ve snaze naučit děti matematicky myslet a vnímat využil jeden z tutorů svou zálibu v logických a matematických rébusech a kvízech a připravoval pro ně malé vědomostní „bojovky“. Časem z této aktivity vznikl kroužek matematiky a logických her a také kroužek bridže. Děti se ve svých matematických dovednostech zdokonalily natolik, že nyní tito malí bridžisté reprezentují Český klub bridže i na zahraničních soutěžích dospělých hráčů bridže. Pro podporu čtenářské gramotnosti se činnost Kočičí akademie rozšířila i o čtenářské kroužky, v době distančního vzdělávání vznikla nová aktivita „Napiš Erwinovi“, což je dopisová akce mezi maskotem Schrödingerova institutu kocourem Erwinem a dětmi. Děti tak píší „papírové“ dopisy a dostávají i „papírové“ odpovědi. Jak uvádějí autoři tohoto nápadu: Děti již tento způsob korespondence vůbec neznají, nevědí, jak napsat oslovení, jak se rozloučit, jak napsat adresu a kam nalepit známku. Nevědí ani, co by mělo být obsahem dopisu, a jejich první zprávy měly spíše charakter SMS než krátkých dopisů.

Problémem dětí zejména z malých obcí je nedostatečná nabídka volnočasových a zájmových aktivit v místě jejich bydliště a finanční i logistická nemožnost dojíždění do velkých měst. Z tohoto důvodu institut expandoval do celého regionu včetně jeho nejvzdálenějších míst. Se svými aktivitami ve 12 obcích Šluknovska a na více než 40 různých místech je největším poskytovatelem volnočasových a zájmových aktivit nejen na Šluknovsku, ale v celém Ústeckém kraji.

Schrödingerův institut cíleně začleňuje děti ze sociokulturně znevýhodněných rodin

Ředitelka SI: Pro nás je dítětem ze sociokulturně znevýhodněného a nepodnětného prostředí nejen dítě ze sociálně slabé (chudé) rodiny, ale i takové dítě, jehož sociální vztahy a vazby s rodiči a nejbližšími příbuznými jsou z mnoha různých důvodů narušeny tak, že negativně ovlivňují sociální vývoj a výchovu dítěte a tím i jeho vztah k vrstevníkům a jeho okolí. V Kočičí akademii jsou často děti v pubertálním věku, které potřebují pozitivní dospělé vzory, a těch se jim v jejich domácím prostředí nedostává. Jsou to děti, kterým chybí láskyplná pomoc dospělého člověka při plnění jeho povinností a při poznávání světa.

První pokus o podání pomocné ruky těmto dětem se uskutečnil v roce 2014, kdy v Jiříkově vznikla první Kočičí akademie, do které začalo docházet šest dětí.

Ve školním roce 2015/2016 bylo otevřeno další středisko, a to v Jiřetíně pod Jedlovou, kam docházelo 30 dětí z azylového domu pro matky s dětmi. O rok později byla otevřena další střediska (v Dolní Poustevně, Krásné Lípě, Mikulášovicích, Velkém Šenově) a počet dětí v Kočičí akademii vzrostl na 198. V roce 2017/2018 bylo otevřeno celkem deset Kočičích akademií v devíti obcích a docházelo do nich 277 dětí. Ve školním roce 2018/2019 se do osmi Kočičích akademií přihlásilo 238 dětí, ve školním roce 2019/2020 177 dětí.

V září 2020 byla připravena střediska Kočičí akademie opět v osmi obcích Šluknovského výběžku (Dolní Poustevna, Jiříkov, Krásná Lípa, Mikulášovice, Rumburk, Staré Křečany Varnsdorf, Velký Šenov). Vzhledem k epidemiologické situaci se ale činnost Kočičí akademie nutně proměnila, zaměřila se na jiné formy podpory účastníkům vzdělávání. Zpočátku, pokud to vládní opatření umožňovala, byla podpora organizována individuálně: jeden účastník – jeden pedagogický pracovník. Vzhledem k tomu, že nízkoprahová zařízení různých sociálních firem mohla s dětmi pracovat bez omezení, dohodli se pedagogové ze Schrödingerova institutu se sociálními pracovníky a docházeli za dětmi do těchto zařízení. Princip Kočičí akademie se přenesl z kluboven SI například do komunitního centra Kostka Krásná Lípa, p.o., a do Chráněného bydlení Pastelky o.p.s.

Stěžejní aktivity pro širokou veřejnost ale probíhaly v on-line prostředí, SI pravidelně na webu informoval o své činnosti (Krabicové novinky). Aktuality o činnosti a možnostech zapojení byly (a nadále jsou) také zveřejňovány na facebookovém profilu. Podpora SI byla primárně technická, zájemcům bylo zapůjčeno 60 tabletů, které byly zakoupeny z projektu. Vznikla celá řada aktivit, do nichž se děti i jejich rodiče mohli zapojit prostřednictvím sociálních sítí, např. soutěže vědomostní, zábavné, výtvarné. Pro zájemce z Kočičí akademie SI zorganizoval např. „on-line příměšťák“ na téma Pojďme do pohádky. Děti si hrály, cvičily, zpívaly, povídaly o knížkách, o pohádkách a příbězích, samy se stávaly pohádkovými postavami. Dostávaly také úkoly, které plnily v přírodě.

Na otázku Jak pomáhá Kočičí akademie v době distanční výuky? odpovídá gestorka Kočičí akademie: Pomáháme dětem i rodičům s domácí výukou, umíme poradit, jak si zorganizovat čas a úkoly, dokážeme pomoci s vypracováním úkolů, podpořit dítě, aby nezůstávalo na školní úkoly samo. Dokážeme děti propojit s kamarády a mohou na úkolech pracovat společně.

Jak konkrétně s dětmi pracujete? Pracujeme s různými možnostmi od telefonátů, umíme pracovat s různými typy on-line prostředí, která umožňují společnou práci na projektech, úkolech apod. Nejdůležitější je ale pro děti (nejen) v této době „obyčejný“ lidský kontakt. Naši tutoři vědí, jak je důležité probrat s dětmi i jejich všední starosti i radosti. Děti mají potřebu povídat si s tutory a být s někým v kontaktu, a tak se spíše věnujeme těmto psychohygienickým a společenským on-line aktivitám.

Cílem Kočičí akademie je prostřednictvím podpory tutorů pomoci dětem při vypracování jejich domácích úkolů, podpořit v nich smysl pro povinnost a odpovědnost za své jednání. Soustavnou domácí přípravou může SI přispět k tomu, aby dítě mohlo zažít pocit úspěchu a „bezproblémovosti“ ve škole. Přispívá tím ke zlepšení postoje dítěte ke škole a vzdělávání, k posílení zodpovědnosti, lepšímu porozumění učivu a k možnému zlepšení školních výsledků (viz příloha č 8).

Ředitelka střediska popisuje činnost Kočičí akademie: Nabídli jsme dětem, že se nemusí učit doma a dělat si zde úkoly, ale že je mohou hned po odchodu ze školy dělat v našich zařízeních. Děti tuto nabídku přijaly nejdříve nedůvěřivě, obávaly se, že se jedná o pokračování školy, ale již po několika hodinách se k nám začaly intenzivně vracet. Projekt s názvem Kočičí akademie se tak během tří let rozrostl z původních šesti dětí na dvě stě. Základní myšlenkou Kočičí akademie tedy je, aby si děti měly kde udělat své domácí úkoly, aby na to měly dostatečně klidné, vhodné a pokud možno domácím způsobem vybavené prostředí, aby měly na blízku osobu, která je v klidu provede těmito povinnostmi, zhodnotí jejich práci „nepedagogickým“, ale spíše rodičovským způsobem, podpoří je pochvalou, motivuje je k další práci, ocení úspěchy, raduje se s nimi, upozorní na nedostatky a pomůže jim je odstranit. Děti začaly chodit do školy na vyučování připravené, se splněnými úkoly, což přispělo i ke zmírnění, či dokonce eliminaci strachu a stresu ze školy či „z paní učitelky“. Časem to vedlo i ke zlepšení atmosféry ve třídě a pedagogický sbor, i přes počáteční nedůvěru, začal tuto aktivitu institutu oceňovat. Dnes již jsme v situaci, kdy učitelé sami kontaktují gestorku či tutory a spolupracují s námi při podpoře jednotlivých dětí. Daří se tak snižovat školní neúspěšnost těchto žáků, což vede ke zlepšení jejich prospěchu, chování i sebehodnocení, vztahu ke škole, ke školnímu kolektivu a k plnění si svých povinností.

Po ukončení aktivit v Kočičí akademii mohou děti volně přejít do kroužků ve stejném prostoru, kam by dříve, po odchodu ze školy domů, vůbec nezašly. Daří se nám tak přivést je k zájmovému vzdělávání a ke kvalitnějšímu využívání volného času. U některých dětí pak i snižovat negativní vliv rodiny.

V rámci práce v Kočičí akademii jsme si nemohli nevšimnout, že obrovské problémy s učením mají již děti v první třídě. Jsou to především děti pocházející z nepodnětného rodinného prostředí. Svým intelektem jsou to děti srovnatelné s většinovou společností, ale jsou zanedbané ze strany rodiny. Mají nízkou slovní zásobu, většinou se vyjadřují po vzoru rodičů jen vulgárně, křikem a povely. Nemají základní znalosti (barvy, tvary, znalost zvířat a rostlin, rozlišení stran atd.), nemají žádnou manuální zručnost, chybí jim základní sociální návyky (pozdravy, poděkování, stolování atd.), chybí jim hygienické návyky (používání splachovací toalety, mytí rukou, čištění zubů, vhodné oblékání atd.). Proto jsme se začali těmto dětem věnovat již v raném věku, cca od dvou let. Vznikl tak předškolní klub Koťátko. Formou nenásilného, láskyplného a citlivého působení se snažíme děti vychovávat k základům společenského a morálního chování. Zároveň se snažíme zmírnit jejich sociální a vzdělanostní handicap, který obvykle mají při vstupu do základní školy. Tyto děti pak sledujeme a věnujeme se jim nadále v Kočičí akademii, takže v ideálním případě bychom na ně mohli působit od jejich dvou let až do patnácti, do konce školní docházky.

Vzhledem k tomu, že je velmi nesnadné vstupovat do uzavřených komunit, ať již romských, či chudinských, začali jsme spolupracovat s terénním pracovníkem, který je součástí týmu SI, ale také s preventisty kriminality, OSPOD, sociálními organizacemi, odbory školství při městských úřadech, romskými aktivisty atd., abychom z tohoto prostředí podchytili co nejvíce dětí.

Příběh první

Chlapec, 6 let, žák první třídy základní školy s individuálním vzdělávacím plánem. Přestože měl ve škole asistentku pedagoga, jeho školní výsledky nebyly dobré. Příčinou byl nezájem rodičů o jeho vzdělávání a pravidelnou docházku. Chlapec chodil do školy jen od úterý do čtvrtka. Rodiče si prodlužovali víkend o pátky a pondělí. Chlapec měl potíže s řečí, nedokázal řádně vyslovovat, měl velmi malou slovní zásobu, neznal mnoho základních výrazů, významy slov atd. V souvislosti s tím bylo pro něj velmi obtížné číst a počítat, nedokázal pochopit význam písmen a číslic.

V listopadu začal třikrát týdně docházet do Kočičí akademie, kde se mu individuálně věnovala tutorka. Dítě po několika týdnech zaznamenalo výrazný posun. Před koncem školního roku chlapec dohnal učivo první třídy, učení ho začalo bavit, toužil po úspěchu a po pochvale. Jeho radost ze školních výsledků a z úspěchu má dopad i na rodiče. Chlapec chce chodit do školy i v pondělí a v pátek, stejně tak do Kočičí akademie. Nutí matku, aby mu četla pohádky před spaním, do jeho školní přípravy se zapojila i babička, která si od chlapce nechává číst. V Kočičí akademii bude i nadále pokračovat styl práce 1 : 1, který dítěti vyhovuje.

Příběh druhý

Ředitelka základní školy se obrátila na vedení SI se žádostí o zařazení jedné žákyně do Kočičí akademie. Třináctiletá dívka z velmi dobře situované rodiny, oba rodiče vysokoškolsky vzdělaní, společensky i politicky angažovaní. Dívka byla jedináček, vysoce inteligentní, dobře vychovaná, na prvním stupni bezproblémová.

Po přestupu na druhý stupeň ZŠ se však školní výsledky dívky prudce zhoršily. Dívka byla zakřiknutá, školu bojkotovala. Později docházelo ke kázeňským problémům, byla drzá na učitele, odmítala vypracovávat úkoly, byla často nemocná (utíkala do nemoci).

Do Kočičí akademie šla na doporučení školy. Tutorka zařadila dívku do skupiny se třemi dalšími dětmi z různých ročníků druhého stupně, a ona tak byla nucena spolu s nimi vypracovávat domácí úkoly. Děti se vzájemně zkoušely z probíraného učiva, vzájemně se motivovaly a podporovaly, radily si.

Po několika dnech se dívka svěřila tutorce, že ji baví chodit do Kočičí akademie, protože na tu „školní nudu“ není sama. Nakonec to vysvětlovala takto: Když přijdu domů, doma nikdo není. Rodiče přijdou domů až večer, někdy i v noci. Zeptají se mě, co bylo ve škole, a ať jim řeknu, co řeknu, je jim jedno, co říkám. Asi mě ani neslyší. Kdybych jim řekla, že jsem školu zapálila, tak by mě ani nevnímali. Je jim jedno, jestli mám hotové úkoly, nebo ne, jestli všemu rozumím, nebo ne. Ale když náhodou zjistí, že mám „blbý“ známky, tak na mě řvou, že jim dělám ostudu, že je zesměšňuji, že si nevážím toho, co pro mě dělají a tak dál. Záleží jim jenom na tom, aby před lidmi vypadali dobře, a jsou na mě naštvaní, že jim to kazím. Ale jak mi je, to už je nezajímá. Nebaví mě se učit jenom proto, že se mám učit. V Kočičí akademii mě baví, že vy máte radost z mojí žákovské knížky, když se mi něco povede a když přinesu dobrou známku. Že někoho zajímám a záleží mu na mně. Škoda, že to nevidí máma, chtěla bych, aby byla jako vy.

Ve velmi krátké době se její školní výsledky znatelně zlepšily. S jejím souhlasem pak tutorka a ředitelka školy jednaly s matkou a vysvětlily jí, že příčinou dívčiných problémů byla především demotivace k učení. Matka na toto zjištění reagovala pozitivně, začala se dceři více věnovat. Jejich vztah se zlepšil a dívka ve škole byla bez problémů kázeňských i vzdělávacích.

V následujícím roce již nebyl důvod, aby akademii navštěvovala, přesto do ní docházela dál. Jak sama uvedla, baví ji to tam víc než doma. Časem se ujala role jakéhosi „malého tutora“ a pomáhala ostatním dětem. Zapojila se i do dalších akademií. Dnes bez potíží studuje střední školu.

Prvotním záměrem Schrödingerova institutu bylo poskytnout domácí a klidné prostředí pro vypracování domácích úkolů dětem ze sociokulturně vyloučených rodin, především romských. Vedení SI považovalo tyto děti za nejohroženější a nejpotřebnější.
Další zkušenosti s dětmi, které sice doma měly vše, co potřebovaly, ale jejichž rodiče na ně neměli čas, nicméně jejich nároky na děti a očekávání byly veliké, vedly vedení SI k rozhodnutí, že se Kočičí akademie nebude orientovat pouze na romské děti a děti ze sociokulturně vyloučených komunit, ale že se zaměří na všechny děti, jejichž rodinné prostředí jim z jakéhokoliv důvodu neposkytuje dostatek vhodných motivačních podnětů a podpory pro jejich vzdělávání, tedy z rodin nepodnětných, bez ohledu na to, z jakého etnika či z jakého sociálně-ekonomického prostředí pocházejí.
V současné době Kočičí akademii využívají děti z majoritní společnosti i z minorit, jejich poměr se liší od jednotlivých středisek, ale i v průběhu školního roku. Jsou to děti, jejichž rodiče by se jim rádi věnovali, ale z různých důvodů nemohou (rodič samoživitel, rodina s velkým počtem dětí, rodiče pracující ve směnných provozech, rodiče starající se o nemocného či starého člena rodiny, který potřebuje větší míru pozornosti).
Proměna cílové skupiny z čistě romské v multikulturní a multietnickou se uskutečnila velmi přirozeným způsobem v průběhu dvou školních roků.
Pedagogové Kočičí akademie se soustředí na každé dítě, které potřebuje podporu a pomoc s domácí přípravou do školy, které hledá přátelské a vlídné zázemí, jehož se mu v rodině nedostává. V tomto ohledu pedagogové Kočičí akademie spolupracují s třídními učiteli a s řediteli škol, kteří sami upozorňují na potřeby svých žáků a doporučují jim, aby se do akademie přihlásili.

Všichni pedagogové Kočičí akademie, stejně jako celého Schrödingerova institutu, splňují odborné podmínky pro práci pedagogického pracovníka, mají minimálně středoškolské vzdělání a minimálně čtyřicetihodinový kurz pro pedagogy volného času. Vedení Schrödingerova institutu klade velký důraz na jejich odborné a etické kvality – laskavost, trpělivost, empatii, nepředpojatost, ochotu pomoci dětem i ostatním kolegům nad rámec svých pracovních povinností, důstojné vystupování, čestné jednání, asertivní chování.

Výhodou pro práci jsou i menší skupinky dětí na jednoho pedagoga. Pedagog tak může sledovat práci všech dětí najednou a rovnou reagovat na jejich požadavky. Práce nad úkoly a přípravou na vyučování tak ubíhá rychleji, plynuleji, bez čekání, děti zároveň mohou komunikovat i mezi sebou, radit si a pomáhat si pod dohledem pedagoga. Tento „rodinný“ přístup k práci nese pozitivní výsledky, děti nejsou ve stresu, odpadá strach z toho, že někoho zdržují, že jsou „pod kontrolou“, nebo frustrace z toho, že se jim nikdo nevěnuje, že jsou se svými „problémy/úkoly“ samy. Pozitivní vztahy navazované při tomto způsobu práce pak vedou k větší důvěře v pedagoga, takže se mu snáze svěřují se svými školními či rodinnými problémy a pedagogové tak mohou nad rámec své práce pomáhat dětem i po této stránce.

Pravidelná kontrolní a hodnotící činnost ze strany vedení SI je součástí práce s tutory. Hospitace provádí vedení SI i gestorka Kočičí akademie, která pedagogy metodicky vede (viz příloha č. 3). Osvědčily se vzájemné hospitace tutorů, při nichž nejen sledují, jak jejich kolegové pracují, ale zároveň se od nich mohou i učit nebo naopak jim být nápomocni radou. Pravidelná zpětná vazba včetně písemných hodnocení od kolegů vede ke zkvalitnění jejich práce. Nedílnou součástí hodnocení jsou pravidelné konzultace tutorů s gestorkou, často za přítomnosti vedení SI, ale také informace ze škol, které se opírají o dotazníkové hodnocení pracovníků školy a zákonných zástupců žáků.

Pedagogičtí pracovníci uplatňují vysoce individuální přístup ke každému dítěti. Na základě své odborné erudice, srdečné a empatické péče přistupují k dětem (účastníkům zájmového vzdělávání) s respektem a taktem. Při hodnocení dítěte vycházejí z jeho individuálních možností a potenciálu, hodnotí osobní pokrok a rozvoj, nesrovnávají s ostatními dětmi. V přítomnosti dítěte nehovoří o něm ani o jeho rodinné situaci (viz příloha č. 2).

Při psaní PIP se ukázalo, jak je obtížné dokumentovat přínos pro jednotlivé děti. Výsledky jsou měřitelné v čase, šestileté zkušenosti SI a počty podpořených dětí dokazují správnost cesty, kterou se SI vydal. Při vzájemných diskusích garanta a specialisty PIP vyplynuly další otázky, jak ověřit pozitivní dopady práce střediska (zejména Kočičí akademie) na konkrétní dítě. Vznikl tak další evaluační nástroj, který mohl být zatím vzhledem k epidemické situaci a z ní vyplývajících omezení (či úplného zákazu) činnosti SI využit pouze jednou. Šetření se uskutečnilo v období září až říjen 2020, vyhodnocení viz příloha č. 5. Bylo rozdáno celkem 100 dotazníků mezi účastníky Kočičí akademie, a to v sedmi střediscích, vrátilo se 68 vyplněných dotazníků. Nejvíc respondentů navštěvuje třetí třídu základní školy, více než polovina navštěvuje akademii jeden až dva roky. Téměř všichni odpověděli, že Kočičí akademii navštěvují pravidelně, více než polovina z nich pak do akademie dochází každý den. Poznámka tutorky: Mnozí odpovídající odpověděli, že chodí jednou až dvakrát týdně, ale v mnoha případech v daném středisku Kočičí akademie otevřena častěji není.

Na otázku Proč chodíš do Kočičí akademie, kde mohli respondenti zvolit i více odpovědí, odpovědělo nejvíce dětí (51), že potřebuje pomoci s učením, druhá nejčastější odpověď byla, že to po dítěti chtějí rodiče (49), a ve 42 případech to po dítěti chce paní učitelka. Jako podstatný důvod pro docházku do Kočičí akademie uváděly děti nemožnost učit se doma a nepodporu ze strany rodičů. Jedna z tutorek k tomu uvádí: Děti si kolikrát ani neuvědomují, že doma není možnost se učit. Ale máme zjištěné, že stačí, aby Kočičí akademie z nějakého důvodu nebyla (školení, nemoc tutora, nebo v Mikulášovicích tento rok jen 2 dny v týdnu), a v tyto dny děti úkoly z domova nenosí. Proto je častá odpověď, že docházku do akademie po nich chtějí učitelé.

Všichni respondenti až na jednoho jsou přesvědčeni, že jim Kočičí akademie pomáhá. Děti také oceňují, že mohou využívat počítače pro svou práci, že mají v akademii více klidu na učení než doma a že se jim zlepšily známky ve škole. Docházka do akademie má rovněž pozitivní vliv na sebehodnocení dětí, dvě třetiny z nich odpověděly, že mají ze sebe radost.

Kromě samotného doučování se dětem na Kočičí akademii nejvíce líbí, že si zde po splnění všech svých povinností mohou hrát, líbí se jim i jiné aktivity SI, např. výlety. Důležité je pro ně i zlepšení vztahů s kamarády a s pedagogy ve škole.

Jakými pravidly se děti musejí řídit, jak je dodržování pravidel zajišťováno, jak jsou řešena porušení pravidel?

Pravidla, jimiž se děti řídí, si stanovuje na začátku školního roku každá skupina se svým tutorem sama. Jde o vzájemnou domluvu mezi dětmi, jak se k sobě navzájem budou chovat, aby jim spolu bylo dobře. Tutor pouze usměrňuje diskuzi tak, aby některé z pravidel důležitých pro klidný průběh aktivity nebylo dětmi opomenuto.

Základními body jsou:

při příchodu do Kočičí akademie všechny pozdravím;
chovám se ke každému slušně a vlídně;
neříkáme sprostá slova, nenadáváme si;
neskáčeme si do řeči, počkáme, až ten, kdo mluví, domluví;
umíme poprosit a poděkovat;
pomáháme si;
nerušíme ostatní při práci, když už mám svou práci hotovou, jdu si hrát;
uklízíme po sobě;
při učení se nejí, nehraje a „neblbne“.

Děti si samy dodržování pravidel navzájem hlídají. V Kočičí akademii jsou jako doma, chtějí mít svůj klid a nebýt rušeny. Tutor kázeň usměrňuje pouze minimálně, ve většině případů nejsou zásahy nutné.

Ředitelka SI k tomu dodává: Vyloučení dětí jsme za celou dobu historie Kočičí akademie řešili pouze ve dvou případech. Jednalo se o dva bratry, kteří zcela záměrně rušili ostatní děti, šikanovali je a fyzicky napadali. Řešilo se to tím, že chlapci okamžitě po dopsání úkolů a přípravy školních pomůcek odcházeli z akademie domů. Ostatní děti po dopracování svých úkolů běžně v akademii zůstávají a věnují se volnočasovým aktivitám.

Aktivity, které SI realizuje na podporu dětí ohrožených sociálním vyloučením, jsou výjimečné svou komplexností. Vyzkoušené postupy jsou aplikovatelné pouze za předpokladu, že kolektiv střediska volného času bude autentický ve svém přesvědčení, že všechny děti lze úspěšně začlenit do většinové společnosti, a promyšlenou realizací výchovných a vzdělávacích strategií ve spolupráci se vzdělávacími i sociálními institucemi bude krok za krokem postupovat a začleňovat tyto děti do svých aktivit.

Naprosto nezbytným předpokladem pro činnost střediska volného času a aktivit uvedených v textu PIP je finanční zajištění. Základními zdroji financování jsou dotace ze státního rozpočtu, vlastní zdroje z hlavní činnosti (úplata účastníků), vlastní zdroje z doplňkové činnosti. Každoročně dostává SI také finanční dar od litoměřické diecéze, který využívá na cílenou podporu dětí ze sociálně slabého rodinného prostředí, například na tábory, výlety, vybavení do školy. V roce 2020 získalo středisko také od diecéze jako dar pět notebooků.

Pro zajištění širokého spektra aktivit a zejména pro bezplatnost Kočičí akademie (a tím i její dostupnost pro zájemce) je důležité zapojení do grantů, projektů a operačních programů, aktuálně zejména OP VVV pod názvem „Inkluzivní aktivity Schrödingerova institutu“ a Šablony II „Zvyšování kvality a úrovně vzdělávání ve středisku volného času – Schrödingerův institut“. Mohly tak být zakoupeny například tablety, které byly zapůjčeny účastníkům zájmového vzdělávání k využití pro distanční vzdělávání, ale také k různým aktivitám SI, které byly organizovány „na dálku“ v souvislosti s vládními nařízeními a omezenou činností v důsledku epidemie spojené s výskytem covidu-19.

oslovovat děti a nabízet jim zájmové aktivity jak ve školách, tak v rodinných komunitách,
spolupracovat a zároveň vymezit kompetence se spolupracujícími organizacemi a navazujícími službami,
spolupracovat s konkrétní mateřskou školou, organizovat společné akce, tím předškolním dětem přiblížit prostředí, kde probíhají zájmové aktivity,
tvořit věkově i sociálně pestrý kolektiv s rovným přístupem ke každému dítěti,
připravit pro účastníky zájmového vzdělávání kvalitní a podnětné vzdělávací prostředí, zároveň ale prostory zařizovat tak, aby připomínaly rodinný obývací pokoj, nikoli školní třídu,
realizovat společné akce s rodiči, například společné tvoření, více se otevře komunikace, naváže se důvěra a spolupráce,
pečovat o dobré vztahy v pracovním kolektivu i o individuální zájmy a spokojenost každého z členů pracovního kolektivu,
mít k dispozici šatník náhradního oblečení pro případ, že děti přijdou nevhodně oblečené, znečistí se – spodní prádlo, náhradní trička, tepláky, čepice, šály apod.,
mít k dispozici terénního pracovníka jako mediátora mezi službou a rodinou.

Osvědčilo se také heterogenní složení skupin, věkově, genderově, sociálně vyvážené, v nichž jsou zastoupeny děti z majoritní společnosti i z minorit.

Ředitelka SI k tomu uvedla:

Snažíme se o výchovu k toleranci mezi dětmi z různého sociokulturního prostředí, o společné sdílení jednoho prostoru, jedné aktivity, společných zážitků a společně prožívaného volného času.
Děti z různého prostředí si mohou být navzájem inspirací.
Zaměření na jednu skupinu (např. romských dětí) je v rozporu s cíli Schrödingerova institutu – vytváření společných přátelských vazeb, výchova k harmonické a tolerantní společnosti mezi jednotlivci i mezi skupinami.

V neposlední řadě pak jde o samotný styl práce s dětmi z romského i neromského prostředí.
Romské děti jsou více spontánní, temperamentní, s radostnějším prožíváním nabízených aktivit. Co se týká zastoupení talentů v jejich komunitě, nelze říci, že by byly více, či méně talentované než děti z neromské populace, ale vzhledem k jejich temperamentu více vynikají v hudbě či tanci, některé děti mají nadání i pro sport. Nemají ale vytrvalost, nejsou zaměřeny na cíl a na výsledek, a proto snadno od aktivit odcházejí, přestože mají obrovský potenciál dosáhnout výborných výsledků. Jejich motivací je užít si a radovat se právě teď. Jsou velmi ovlivnitelné prostředím, z něhož pocházejí. Odcházejí z aktivit, byť je mají v oblibě, z velmi banálních důvodů, z pohledu neromského pozorovatele. V jejich případě jsou to však důvody zásadní, a tudíž rozhodující. V drtivé většině se jedná o vztahové a emoční podněty z jejich prostředí, například matka dítěte se pohádá s matkou jiného romského dítěte. Konflikt spontánně postihuje obě širší rodiny obou dětí. Ty pak přestanou na společné aktivity docházet (přestože jejich vzájemné vztahy mohou být v pořádku), protože tzv. drží basu se svou matkou, se svou rodinou. Problémem pro naše aktivity je, že se to většinou týká více dětí z obou rodin, tudíž nám na kroužky přestane chodit najednou větší množství našich účastníků.

Dalším příkladem toho, kdy opouštějí od svých zájmů a aktivit, je nástup puberty. Jakmile se romské dítě, ať již dívka nebo chlapec, zamilují, všechno, co dosud budovali a mělo pro ně nějakou cenu, jde stranou. Najednou žijí jen sami pro sebe a odmítají do svého vztahu vpustit cokoliv jiného, rušivého, kromě toho, co je nezbytně nutné (jako je jeho rodina) nebo povinné (jako je škola). Láska dostává přednost před vším ostatním a nelze to žádnými způsoby zvrátit, ani v případě, že se pokusíme začlenit objekt jeho/její lásky do našich aktivit.

Nutné je rovněž zdůraznit vliv rodiny. Jestliže dominantní osoba v rodině (otec, matka, babička, strýc) přikážou dítěti, aby se věnovalo jiným aktivitám v souladu s pravidly rodiny (například sezónní práce, pomoc při rekonstrukci obydlí, péče o mladší sourozence atd.), dítě od zájmových aktivit volnočasových organizací odchází, i když třeba s těžkým srdcem. Důležité je zmínit, že když tento jedinec opustí danou aktivitu, velmi brzy ho následují jeho rodinní příslušníci (sourozenci, bratranci) a nejbližší kamarádi. V konečném důsledku to pak dopadá tak, že s jedním odcházejícím romským dítětem z aktivity odchází tři až deset dalších dětí v celkem rychlém sledu a krátké době.

Pro udržení aktivit SI je tedy nezbytné, aby do těchto skupin docházely i děti neromské, které jsou často vytrvalejší, důslednější, vnímají daný kroužek jako jejich aktivitu, které se nechtějí vzdát, bez ohledu na vztahy v širší rodině. Často mají také větší podporu rodiny, která je při volnočasových aktivitách udržuje a podporuje.

V Kočičí akademii pracují jak kmenoví zaměstnanci SI, tak tutoři. Ti se většinou „rekrutují“ z řad učitelů základních škol, v nichž Kočičí akademie působí. Zkušenosti však ukázaly, že pedagogové často namísto „domácí“ přípravy na vyučování přecházeli k pokračování školní výuky. To je přesně to, čím by Kočičí akademie neměla být. Proto SI preferuje „nepedagogické“ tutory, například studenty, matky na rodičovské dovolené nebo osoby z nepedagogických oborů. Ti k dětem přistupují „laickým“ způsobem, spíše jako rodič nebo prarodič, který sice nedokáže látku vysvětlit detailním, „kantorským“ způsobem, ale ve snaze pochopit učivo a předat poznatky dítěti často tutor sám dítě přivede k samostatnému poznání.
Středisko využívalo pro práci v terénu zpočátku pracovnici z romské komunity, později pak romskou preventistku kriminality. V prvním případě vznikly potíže ve chvíli, kdy zaměstnankyně začala řešit vztahové problémy ve své rodině. Proti ní se vymezila část romské komunity ze strany partnera, což znamenalo, že několik rodin (cca několik desítek lidí) ze dvou měst, kde Kočičí akademie sídlí, přestalo s touto pracovnicí komunikovat, a tím i se Schrödingerovým institutem spolupracovat. To, co se původně zdálo jako silná stránka, tedy osobní kontakty a osobní vztahy napříč romskou komunitou, se rázem stalo slabinou a pro práci střediska ohrožujícím faktorem. Spolupráce s preventistou kriminality je pro práci Schrödingerova institutu přínosnější. Preventista do rodin nevstupuje jen na základě osobních vztahů, ale jako pracovník Městské policie, navíc má významné slovo při jednání s dalšími státními orgány, Policií ČR, OSPOD atd., a tak ho Romové vnímají jako autoritu a mají k němu respekt.

Pedagogové při rozhovorech s vedením SI a autorkami PIP jednoznačně pojmenovali přínos Kočičí akademie pro její účastníky, ale shodli se také na velkém benefitu pro ně, zejména:

Poznání, že sociální vyloučení dětí ve školních kolektivech není závislé na etnické příslušnosti ani na sociálním statusu rodiny dítěte.
Poznání, že poctivá domácí příprava na školní vyučování eliminuje konflikty dítěte s jeho vyučujícími i se spolužáky, významně se podílí na zlepšení prospěchu i chování dítěte ve škole, že mu pomáhá dosahovat úspěchů a kladného hodnocení ze strany učitelů i zlepšovat vztahy se spolužáky. S tím souvisí i zlepšení sebepojetí a sebehodnocení dítěte, které mnohdy poprvé zažívá ve škole úspěch a uznání, má radost ze získávání nových poznatků.
Poznání, že největší motivací dítěte k učení nejsou odměny a dárky, ale zájem o něho a jeho dětský svět a radost osoby, která je pro něj důležitá, (k níž má důvěru a vnímá ji jako autoritu, a to bez ohledu na to, jestli je tou osobou rodič, nebo pedagog) z jeho úspěchů.
Poznání, že tato práce má smysl, že pomáhá dětem nejen okamžitě, ale i dlouhodobě, pedagogům přináší radost, profesně i osobnostně je naplňuje a obohacuje.

Region Šluknovského výběžku je součástí Ústeckého kraje, je tvořen 18 obcemi, z nichž největší jsou Varnsdorf (cca 17 tisíc obyvatel) a Rumburk (cca 11 tisíc obyvatel). V regionu žije cca 52 700 obyvatel, z toho 8 550 dětí ve věku od 0 do 14 let. Průměrný věk obyvatelstva je 42,7 roku. Nezaměstnanost se pohybovala v posledních dvou letech okolo 6 %. V regionu jsou početné romské komunity, výrazně zastoupena je zde též vietnamská komunita, zejména v oblastech státních hranic.

Na Šluknovsku se nachází 21 základních a devět středních škol, včetně dvou gymnázií (Rumburk, Varnsdorf). Volnočasové aktivity v regionu zaštiťují kromě sportovních útvarů a tělovýchovných jednot i dva domy dětí a mládeže (Rumburk, Varnsdorf) a Schrödingerův institut Varnsdorf – středisko volného času pro Šluknovský výběžek (dále Schrödingerův institut, SI).

Schrödingerův institut vznikl v reakci na rozsáhlé sociální nepokoje ve Šluknovském výběžku v roce 2011. V té době, kdy v médiích byli obyvatelé Šluknovska osočováni z rasové nenávisti proti Romům a naopak Romové byli napadáni, že jsou příživníky, nevzdělanci a problémovými osobami, začalo se mezi lidmi rozmáhat napětí a nepřátelství. A právě tato nevraživá nálada byla impulzem pro vznik zařízení, kde se bude šířit přátelská nálada, pomoc, úcta a respekt jednoho k druhému.

Více o školském zařízení zde.

Při zpracování PIP byly využity tyto evaluační metody a nástroje:

sběr a analýza dokumentace;
nepřímé pozorování (fotodokumentace, audiozáznamy, videozáznamy);
rozhovory s vedením a pedagogy SI;
dotazníkové šetření zadané účastníkům Kočičí akademie (přílohy č. 4 a 5);
dotazníkové šetření zadané tutorům Kočičí akademie (příloha č. 6).

V textu PIP je uveden konkrétní příklad, jak středisko volného času prokazatelně naplňuje kritérium hodnocení ČŠI 6.1 a vytváří každému účastníkovi rovné příležitosti k zájmovému vzdělávání bez ohledu na jeho pohlaví, věk, etnickou příslušnost, kulturu, rodný jazyk, náboženství, rodinné zázemí, ekonomický status nebo speciální vzdělávací potřeby. Středisko volného času dodržuje zásady práva každého dítěte na rovný přístup ke všem vzdělávacím aktivitám, využívá etnickou, sociokulturní a jinou rozmanitost dětí zastoupených v zájmových útvarech pro podporu multikulturní výchovy.

PIP popisuje, jakým způsobem Schrödingerův institut systematicky vstupuje do lokalit, ve kterých jsou děti ohroženy školní neúspěšností a izolováním od většinové společnosti. Zakládá v nich střediska, která pod vedením zkušených pracovníků přijímají všechny děti bez rozdílů. SI tyto děti oslovuje cíleně a přímo prostřednictvím pedagogů základních škol, s nimiž dlouhodobě spolupracuje. Školské zařízení poskytuje účastníkům zájmového vzdělávání široké spektrum aktivit zaměřených na podporu osobnostního a sociálního rozvoje. Většina aktivit probíhá dlouhodobě, což umožňuje postupné zvyšování jejich kvality a začlenění vysokého počtu účastníků. Schrödingerův institut prezentuje své zkušenosti, nabízí pomoc a inspiraci ostatním školským zařízením, viz záznam z on-line konference Podpora úspěšného vzdělávání v Ústeckém kraji (příloha č. 9).

Ve spolupráci s ředitelkou střediska byly zdokumentovány aktivity a postupy využívané SI, práce pedagogů, včetně proměny cílové skupiny účastníků a aktuálních změn souvisejících s epidemickou situací spojenou s výskytem covidu-19.

PIP se může stát zdrojem inspirace pro střediska volného času, jak budovat respektující a podporující přístup ke každému účastníkovi zájmového vzdělávání.

Školní vzdělávací program