Učitelé podchycují rizikové případy včas a účinně.
Učitelé vyhodnocují zachycené signály rizik, a pokud je to vhodné, relativně rychle iniciují příležitost, jak se žákem v potížích probrat situaci. Konkrétně si to můžeme představit na modelovém příkladu: Žák během práce na svém úkolu prohodí, že „už tu angličtinu nedávám, asi to zabalím“, učitel to v hodině nijak nerozvádí, ale po skončení hodiny se žákem promluví, proberou mezi čtyřma očima problémy a domluví se, co by se s tím dalo dělat.
Další postup se odvíjí od toho, jak je problém hluboký. Pokud jde o krátkodobý výpadek, žák nerozumí třeba jen jednomu danému problému, navrhne učitel procvičování, doučování, domácí práci a podobně. Pokud jde o problém dlouhodobého charakteru, je třeba přijmout koncepční řešení, které zpravidla spočívá v práci se žákem, s jeho návyky, překážkami, kterým čelí, s jeho rodinou. V těchto případech dá žákovi podporu třídní učitel a školní poradenský tým, nejčastěji výchovná poradkyně, školní psycholog.
Tato včasná reakce na signály rizik je neformální a neformalizovaná, patří do žité kultury školy. Její účel je zřejmý – řešit problém v jeho zárodku.
Pokud žák problém popírá, škola hledá cestu, jak s ním navázat další kontakt tak, aby byl schopný se o problému s někým bavit. Pokud jde o problém, ten má vždy nějaké důsledky, kterými je možné argumentovat. Je třeba žákům umožnit postavit se problému s tím, že je vždy lepší mu čelit a snažit se situaci vyřešit, než problém popírat a nechat zajít příliš daleko. Ve většině případů se problém podaří vyřešit, pokud je žák motivovaný tím, že chce ve škole zůstat. V minimu případů se stane, že žák nechce problém řešit vůbec. Jako nejzazší východisko je mu pak nabídnuta možnost opakovat ročník nebo studium přerušit s tím, že se může do školy do dvou let vrátit.
Z rozhovoru s ředitelkou školy:
„Klíč je v tom, že většinou mají studenti k těm dílenským učitelům poměrně dobrý vztah. Tráví spolu hodně času, vlastně spolu tráví kolikrát víc času než v rodinách. Když je třeba tady na internátě, tak se svým výtvarníkem nebo dílenským učitelem tráví opravdu hodně času. Většinou se snažíme, když se nějaký problém objeví, tak se to neřeší (indiskrétně) ve skupince, ale ten výtvarník (myšleno učitel výtvarných předmětů) nebo dílenský učitel většinou za tím žákem přijde v momentě, kdy se to hodí, většinou se pak zeptá, jestli ten problém je, nebo jestli se s tím dá něco dělat, a následně pak přijdou za mnou. – Většinou už s tím, že je to nějak „předjednané“, že se taková věc bude asi muset řešit. Stavíme se k tomu tak, že nám nejde o to, někomu přidělat problém, když se třeba dozvíme i nějakou větší nepříjemnost. Aby oni nezískali třeba dojem, že po nich jdeme. Aby se nebáli nám to říct, protože nabízíme řešení.“
Ne vždy je však vztah žáka k dílenskému učiteli nebo učiteli výtvarných předmětů natolik blízký, aby se mu žák svěřil. To je přirozené. Až na velmi zřídka se vyskytující výjimky ovšem platí, že každý žák – problémový i neproblémový – má ve škole svého blízkého dospělého. Tím může být třídní učitel, učitel všeobecně vzdělávacího předmětu, výchovná poradkyně, ředitelka, školní psycholog, preventista… Škola tak vědomě vytváří permanentní stav, ve kterém je pro žáky normální a přirozené obrátit se na svého blízkého dospělého, když se něco nedaří. Učitelé jsou navíc v tomto ohledu proaktivní a sami diskrétně kontaktují ty, které trápí starosti.
Otevřenost má v jednání, chování a aktivitách učitelů vícero podob, např.:
- Učitelé si mezi sebou o žácích povídají, hledají možnosti, jak jim pomoci (kdo, kdy, jak).
- Učitelé jsou vidět – v individuální a pro ně komfortní míře jsou mezi žáky i mimo čas přímého vyučování.
- Pokud učitelé vidí, že žák má problémy, navrhují možnosti řešení, např. doučování, náhradní úkoly, tipy na samostudium atd.
- Učitelé jsou v kontaktu se svými žáky i v komunitách na sociálních sítích.
Velmi významným obohacením v prevenci školního neúspěchu byl nástup školního psychologa v září 2020. Od té doby poskytl žákům desítky konzultací, většinu z nich kvůli koronakrizi online.
Ředitelka školy k tématu včasné neformální intervence:
„Když máme výchovnou komisi, tak její součástí jsou vždy i ten výtvarník, dílenský učitel, protože to jsou zpravidla ti první, a následně se to pak dostává k třídnímu učiteli, k výchovnému poradci, podle toho, o jaký jde problém, třeba i k preventistovi. Takže ten dílenský a výtvarník jsou součástí výchovné komise. To je asi jediné zprocesování, které máme, jinak to probíhá opravdu dost neformálně. Když je nějaký problém a je to citlivější, tak je potřeba toho žáka nevyděsit, aby to nebral tak, že já tam seshora na ně jakoby vlítnu, ‚pojďte okamžitě všichni do ředitelny‘. Takto by to asi nezafungovalo tak dobře, jako když se domluvíme, že ten dílenský nebo výtvarník s tím studentem promluví ve stylu ‚Je nějaký problém? Pojďme to řešit.‘ A pak se většinou teprve svolává schůzka, kde jsem většinou jen já, pak až je ta výchovná komise, kde je dílenský učitel, já, výchovná poradkyně a další.“
Ředitelka školy:
„Myslím, že to předtím nebylo, ale je to výsledek práce týmu kolem mě. První dva tři roky jsme to museli tak nějak nastavovat. Toto předjednávání před výchovnou komisí se nám osvědčilo jako nejlepší možná varianta. Nejdříve získat neformálně informace, promýšlet různé způsoby řešení – a pak to teprve nějakým způsobem formalizovat. Studenti, kteří mají problémy, tak to obvykle nejsou lidi, kteří slyší na nějaké věci jako dril, režim a podobné věci. To jsou lidi, kteří trošičku z toho systému vypadávají. Kdybych já na ně nastoupila jako ředitelka, tak by se spíš uzavřeli, než otevřeli a něco změnili. Pak už to ale musíme formalizovat, zpravidla jako právě tu výchovnou komisi, pozvat studenta, pozvat zákonného zástupce. A pak jsou tedy nějaké ty zápisy z výchovných komisí a má to i nějaká pokračování, ale to už je pak takové vyústění celého.“
Vhodný mix řešení se tedy pedagogičtí pracovníci snaží s žákem hledat v preformální fázi, ideálně na partnerském principu spolupráce a zplnomocnění, tj. přenechání zodpovědnosti na straně žáka. Škola nabízí řadu různých podpor, které jsou obecně používané a vytvářejí strukturovaný systém. V případě SUPŠ JnN jde o tyto prvky systému:
- služby a intervence školního poradenského týmu – školní metodička prevence, výchovná poradkyně, školní psycholog (od školního roku 2020/2021);
- používání plánu doklasifikace – viz indikátor č. 3;
- podpůrná opatření pro žáky se specifickými vzdělávacími potřebami ve formě individuálních studijních plánů, plánů pedagogické podpory;
- náhradní práce pro splnění studijních povinností;
- doučování – zejména skupinové, v menší míře individuální;
- dostupné konzultace v případě studijních problémů;
- v nejrizikovějších a komplikovaných případech pořádání výchovných komisí (dle slov ředitelky školy „takový ten strašák na konci“);
- workshop Efektivní učení, učební styly pro všechny žáky 1. ročníku po nástupu, ve spolupráci s PPP;
- pedagogické rady ve čtvrtletní frekvenci.