Karin začala chodit na základní školu v místě svého bydliště v Ústí nad Labem. „Já mám vlastně dys poruchy a ta paní učitelka to hned na začátku podala tý třídě tak, že řekla něco v tom smyslu, jako že jsem trošku jiná než ti ostatní a že jakoby ty děti na mě maj bejt hodný, pokud třeba něco jako se nepovede nebo pokud třeba budu, já nevím, psát nějak odlišně. A pak se mi fakt stalo, že ty děti na mě koukaly prostě úplně divně, bylo to teda ze strany dívek, jako chlapci ne, a třeba i holky, co byly o třídu níž, i v tý družině. A třeba se o výtvarce malovaly nějaký obrázky a voni za mnou třeba přišly a začaly mě jako hladit po hlavě a říkat mi, že jsem to hezky nakreslila a tak, jako prostě mě začaly ponižovat“ (Karin). Spolužáci měli také pocit, že je Karin neprávem zlepšována klasifikace. „Protože taky ta učitelka mluvila otevřeně o těch mejch úlevách, že mi třeba nechávala víc času na testy. A pak se to ve druhé třídě vystupňovalo. Už to pak prostě byly i fyzické útoky, že třeba mě dávali i pohlavky nebo se stalo, že mě i jednou zavřeli do skříňky“ (Karin).
Karin se uzavřela do sebe, doma o problémech nemluvila, ale její matka pojala podezření. Navíc nesouhlasila s přístupem třídní učitelky k dys poruchám dcery. „Ta paní učitelka to tak jako bagatelizovala. Měla asi pocit, že chci pro svoji dceru nějaký úlevy na základě papírů, ale ono to tak vůbec není. Někdo to tak pojme, ale já jsem naprosto dobře věděla, že to pro nás znamená dost práce. Chtěla jsem jen, aby jí bylo umožněno pracovat jinak“ (Karinina matka).
Karin tedy odešla na počátku třetího ročníku na ZŠ Trmice, ačkoli měla z přestupu veliký strach a očekávala, že situace bude ještě horší. „Já jsem z počátku byla taková nesvá mezi těma dětma, protože už jsem měla ty svoje zkušenosti. Byla jsem zvyklá, že se radši s ničím nebudu svěřovat, že se nebudu projevovat. Když ty děti dělaly nějakou společnou práci, tak já jsem se tam nechtěla mezi ně nějak vměšovat ani nic říkat. Ale ta paní učitelka, kterou jsem měla, ona na mě byla hrozně hodná. Bylo vidět, že se snažila si se mnou povídat a snažila se mě vtáhnout do toho kolektivu. Celkově se nám hodně věnovala“ (Karin).
Karin vysvětluje pozitivní klima školy její menší velikostí, neanonymitou vztahů a vzájemnou důvěrou: „Tamta škola byla taky jiná třeba v tom, že se otvíralo i céčko, v každý třídě bylo hodně dětí a učitelé si ani nepamatovali ty jména. Ale ta trmická škola je taková v rodinném kruhu a je vidět, že učitelům na těch dětech opravdu víc záleží. Já jsem neměla k těm učitelům tu důvěru, protože jsem vždycky to měla, že když jsem přišla, tak mi prostě buď nevěřili, nebo na mě koukali nějak divně. Ale tady jsem věděla, že můžu přijít a říct úplně všechno, nikdo na mě nebude nějak koukat, ty lidi to bude zajímat.“
Karin hodnotí jako přátelské i vztahy mezi žáky navzájem: „Já třeba mám takovou vzpomínku, že hned, když jsem tam přišla, tak tam jeden kluk byl na koberci a hrál si tam s hračkama a hned mi nějakou tu hračku podával, jako říkal, ať si tam k němu sednu. Což se mi běžně vůbec nedělo.“ Bez povšimnutí ze strany spolužáků zůstávalo i to, že Karin měla více času na psaní než ostatní. Nadto ve třídě byli další spolužáci s různými handicapy, se slabším intelektem a tyto skutečnosti byly vnímány jako přirozená součást kolektivu.
Škola pomohla rozvíjet Karinin největší zájem, historii. „V šestý třídě jsme dostali takovýho dobrýho učitele na dějepis a od tý doby mám dějepis moc ráda.
Měli jsme třeba takový projekt „Cesta okolo světa“. Každá třída si vybrala jednu zemi, vyhledali si k tomu informaci, mohli si připravit třeba i nějaké typické jídlo. A chodilo se po těch jednotlivých třídách a poznávali jsme ty země. A my jsme třeba byli Egypt. Jedna holka uměla břišní tance, tak tam ukazovala ty břišní tance. A protože mě baví ten dějepis, tak já jsem vysvětlovala, jak se dělalo balzamování. Dokonce mi sehnali i figurínu, takže jsem se koukala i na tu anatomii, sehnali mi dokonce i nějakej háček, takže jsem jim mohla ukázat i to, jakým způsobem se dělala ta lobotomie, že se to strkalo do toho nosu. A mělo to úspěch a děti to opravdu zajímalo.
Když jsme byli sedmá, osmá třída, tak tam byl takový projekt, jmenovalo se to Zmizelí sousedé. Tak já jsem byla v tom projektu, chodili jsme různě po archivech a pátrali jsme po osudech jedný místní židovský rodiny, což mě hrozně bavilo. Ono to bylo teda hrozně smutný, protože všichni asi vědí, jak to s nimi dopadlo za tý druhý světový války. Četli jsme rodinnou korespondenci a psali tam o úplných jakoby každodenních drobnostech. Dalo nám to možnost nahlídnout jakoby z jiný perspektivy do tý druhý světový války. Ten projekt měl potom i různý výstupy, prezentovali jsme tam věci, které jsme v těch archivech objevili.“ Na základě toho, že si Karin mohla prakticky vyzkoušet výše popsané dovednosti, ráda by se v budoucnu věnovala archivní práci.